Orberis fantasy svět - obrázková galerie

 

fantasy rádio Orberis - hudba (irish, celtic, fantsy, pohoda), reportáže z fantasy světa, host rádia, na přání...

Profil rádia - program





..:: Přátelé ::..


Galaxi 3 Battle space
PÁN PRSTENŮ NA FESTIVALU FANTAZIE
Keltský les!
Drakkaria - fantasy obchod
fantasy obchod se zbožím pro LARP
Fan neoficiální stránky v ČR o trilogii Odkaz Dračích jezdců, neboli o knížkách Eragon, Eldest a v budoucnosti Empire. Také o filmu Eragon. Dále velká Galerie a fórum. Vstupte do světa Alagaesie.
Erinel je smyšlený, prachobyčejný svět, nic víc, nic míň. Pravda, má bohatou historii, množství legend a příběhů, odvážné hrdiny, moudré draky a mnohé jiné fantastické tvory - to však nemění nic na tom, že to je jen svět.
Minas Tirith - web o Pánu Prstenů, Ardě a o všem, co souvisí s prof. Tolkienem
Fantasy obrázky s metelickým efektem
Od Ledových ostrovů před země zničené obrovskou válkou až po nekonečné pouště...
Figurky, Rytíři, Suvenýry, Dárky
On-line hra VOLNĚ inspirovaná povídkami A. Sapkowského
Online RPG Dračí jezdci

..:: Anketa ::..




..:: RSS.novinky ::..

...ze hry Orberis fantasy obrazek
Karthak


Povídky od MonnaMrkev, www.sblog.cz/m.r.k.e.v

..:: VERZE PRO TISK ::..

Dissimilitudo


popis: Co se stane, když se do našeho (i když ne tak úplně) světa dostanou bytosti ze světa fantasy?
 
„Pamatuješ si to?“
„Co jestli si pamatuju?“
„Jaký to tady bylo… myslím, než jsme přišli my.“
„Pamatuju.“
„A…“
„A? Já nevím. Bylo to divný. Bylo mi sedm, když začala válka.“
„Tvůj táta šel bojovat?“
„Ne. Táta měl problémy s chozením. Už si nepamatuju, co mu bylo. Ale kulhal.“

„Tak jaký to bylo?“
„Tady? Divný. A špinavý. Až do sedmi let si pamatuju jenom město. Nekonečný šedivý město schovaný pod příkrovem šedivých mraků. Myslím, že si to nedokážeš představit.“
„Asi ne.“

„Bydleli jsme v domě s nejmíň dalšíma dvaceti rodinama. Nikdy nebylo ticho. Vždycky někdo někde vysával, nebo někde řvalo dítě. Poprvé jsem ticho… myslím opravdový hrobový ticho slyšela, až když dopadla první bomba. To ticho tenkrát se nedá ani popsat. Ticho a zároveň zvuk výbuchu znovu a znovu rezonující v bludišti šedivých domů. A pak přišel křik. Křik děsu a bolesti. Křik překvapení. Ale já jsem se nebála vůbec. Ještě jsem si nedokázala představit, co přijde.“
 
***
 
Na temně modrém nebi se vznáší jen o něco málo temnější skvrna. Každou vteřinu je větší a větší až vrhá stín skoro na třetinu parkoviště. Obrovský hnědozelený drak se zaduněním „přistane“ mezi několik aut.
„Zase pozdě Briame…“ ozve se za jeho zády. Z obrubníku se zvedne pubertální výrostek v kožených kalhotách a světlé košili.
Drak něco zavrčí. Skoro to zní, jakoby naštvaně odpovídal.
„Jasně… samý výmluvy...“
Další zavrčení.
„Ale nemusíš se hned urážet. Já vím, že máš taky vlastní věci na práci.“ Pokračuje kluk. Nezapomene při tom protočit zorničky. Vzápětí ale draka konejšivě poplácá po čumáku. A začne „nasedat“. Stoupne si na pokrčenou drakovu nohu a přehoupne se nahoru mezi dva černé ostny na jeho dlouhém krku.
Drak se pořádně odrazí a vzlétne.
Vedle si starší muž něco naštvaně zamumlá pod vousy a začne skládat svůj nákup do auta.
 
***
 
<i>„Máš mě rád?“
„Co to je za otázku?“
„Já nevím… kdybys neměl, celé by to nemělo smysl.“
„Co?“
„Tohle. Je to špatné. Nebude se jim to líbit. Ani našim, ani vašim.“

„Miluju tě.“
„Dík.“

„Bojíš se?“
„Ne. Ještě nevím, co všechno přijde.“
„Já se taky nebojím.“
„Ne?“
„S tebou ne.“</i>
 
***
 
„Rada OSN dnes přijala rozhodnutí o poskytnutí trvalého občanství ‚návštěvníkům‘. Nabídla to výměnou za volný průchod ‚bránou‘…“
„Pche… ‚návštěvníci‘… volný průchod hranicemi? Zaplaví nás. To ti říkám. Tam u nich to musí být děsivé, když odtud pocházejí všechny ty příšery.“
„Ale tati…“ napomene ho mladší dívka a postaví před něj kus jablečného koláče a kávu.
„To si nechám líbit…“ pochvaluje si muž a zhluboka nosem vtáhne vůni koláče.
„Dobrou chuť… Nechápu, proč je pořád bráníš? Nejsou odsaď a nikdo je nazval, tak co tady dělaj. Kdyby to bylo na mě můžou si klidně táhnout vodkaď přišli!“
„Ale někteří naši jsou tam u nich.“
„Noa? Jestli si je tam pustili, tak je to jejich věc. I když nechápu, jak někdo může toužit po tom, bydlet ve světě s přerostlýma ještěrkama a ženskýma na koštěti,“ odfrkne si a od pusy mu odletí několik drobků přímo na bílý ubrus.
„Já to chápu…“
„Simtě tak to mi vysvětli.“
„Protože je šance, že tam u nich to bude lepší. Tady je to pořád stejný a za chvíli to bude plně stejný jako před válkou. Třeba jsou tam lidi chytřejší a nedovolí aby to u nich vypuklo znovu.“
„Co ty víš o válce…“ zabručí si tatík po fousy a přetáhne si přikrývku přes zbytek pravé nohy. Dnes je takové chladno. V takových dnech ji znovu cítí. Znovu cítí tu bolest. Cítí nohu, kterou už dávno nemá.
 
***
 
<i>„Co si dělala, když ses dozvěděla, o otevření brány?“
„Nevím, proč tě to zajímá?“
„Jen tak. Já jsem se opíjel po pohřbu mámy. Teda opíjel… tenkrát mi stačilo jedno pivo a ležel jsem pod stolem.“
„Víš, že ani nevím, co jsem dělala? Možná… myslím, že jsem zařizovala něco v bytě. Můj první byt. Chápeš? Vlastně to ani nebyl byt. Jedna místnost s kuchyňskou linkou a koupelna se záchodem. Ale myslím, že mě to v tu chvíli zajímalo víc, než to, co si zase vymysleli ti nahoře…“
„Hmm…“
„Co je?“
„Tam u nás to bylo velký. Otevřelo se to pár mil od nás. Myslel jsem, že je to apokalypsa. Myslel jsem, že si pro mě přijde máma s křídly na zádech. Byl jsem ještě dítě.“
„Já ne. Nemůžeš být dítě, když před tebou tvýmu tátovi ustřelí hlavu.“
„Je mi to líto…“
„Nemusí. Válka byla hrozná. Jenomže… když se dívám zpátky, přinesla spoustu dobrých věcí.“
 
***
 
„Andrew! Vrať se. Nešahej na to! Ať něco nechytneš!“ vřískne vyděšeně baculatá žena na svého šestiletého syna.
„Tím TO myslíte moje dítě?“ zjeví se jí za zády vysoká bledá postava.
„Já… omlouvám se.“
„Omluvy si nechte. My jsme tu pitomou bránu nechtěli. Bylo nám samotným dobře i bez vás!“ elfka plivne ženě k nohám, popadne vřískajícího světlovlasého chlapečka za ruku a rychlým krokem se vzdálí.
„Andrew, kolikrát ti mám říkat, že se k nim nemáš přibližovat. Kdo ví, co by ti mohli udělat…“ hubuje matka šestiletého chlapce a táhne ho pryč stejně rázně jako před chvílí elfka toho svého.
„Proč ne?“
„Co proč?“ odpoví matka, jejíž myšlenky se zatoulaly směrem k dnešnímu obědu.
„Proč na ně nesmím šahat?“
„Prostě proto!“
„Proč proto?“
„Ach jo… prostě Andrew… oni jsou jiní než my. Nevíš, co ti můžou udělat. Nic o nich nevíme,“ snaží se mu matka objasnit vlastní strach.
„Ale já vím!“ řekne chlapeček pyšně.
„Copak víš, Andrew?“ myšlenky opět zaletí k problému, jestli je dobré vařit v takovém vedru k obědu něco z masa, nebo bude lepší něco lehčího.
„Vím, že ten kluk má rád stejné cukroví jako já. A umí hrát dobře fotbal. A jde mu přírodověda a vůbec mu nejde matika.“
„Jak tohle všechno…“
„Chodí se mnou do školy. Jmenuje se Elian,“ odpoví chlapec pyšně. Všechno to ví. Zatím co máma o nich nic neví. On ví. Sedí s Elianem v lavici.
A matka mlčí. Zapomene na dnešní oběd a její myšlenky se začnou točit kolem toho, jak si podá ředitele. Jak můžou tyhle bytosti dát do jedné třídy s jejím dítětem?
 
***
 
„Jaké dobré věci může přinést válka?“
„Ty jsi to tu neviděl před ní.“
„Ne.“
„Všude byly domy. Obrovské betonové domy a mezi nimi betonová nádvoříčka s jedním nebo dvěma stromy. Z amplionů na ulicích se neustále ozývala hlášení a v naší čtvrti byla policie největším postrachem normálních lidí.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jste neměli víc stromů a trávu a květiny?“
„Nebylo místo, kam je vysadit. Všude byli lidé. Ulice za ulicí, dům za domem…“
„Jak to? Kde se vzalo takové množství lidí?“
„Přemnožili jsme se. Každý živočišný druh má svého přirozeného nepřítele. Nějaké jiné zvíře, které hlídá jeho stavy. Jenom člověk ho nemá… tak se stal predátorem sám sobě. Sám snížil své stavy. Když to příroda nezvládla nemocemi ani přírodními katastrofami, vypukla válka…“
„Válka vypukla, protože se lidé nedohodli.“
„Nedohodli se, protože byli vzteklí. Měli málo místa a tak se rozhodli si ho vzít.“
„Jak to, že je tu teď tolik stromů a všude tráva. A květiny?“
„Ach… kdybys to viděl po válce. Na zemi zbylo jenom pár milionů lidí. Všude bylo tolik místa a prázdné domy. Pusto. Pak si ale příroda začala brát zpět, to co jí patří. Jakmile od někudy odešli lidé, budovy se začaly rozpadat. Tovární komíny padali k zemi rozebrány popínavými květinami. Domy zarůstaly trávou. Květiny se objevovali každé puklině v betonu. Odpad, který dříve příroda ničila po staletí jí byl tráven skoro před očima. Najednou byl všude život, tolik života. Vůbec si nedokážu představit, kde se vzala všechna ta zvířata. Museli utéct z velkochovů a zoologických zahrad. Pak začaly ve větších puklinách růst stromy. Nádherné vysoké stromy. Čisté s vonícím listím. A mezi tím pořád pršelo. Z ulic se smívala všechna špína. Bylo to neuvěřitelné, nikdy jsem nic takového neviděla. Zmizelo to. Všechno. Všechny nekonečné ulice s ampliony. Betonová nádvoříčka s nemocnými stromy. Všude tady po náma to je. Tady pod tou trávou, pod hlínou jsou zbytky civilizace. Možná ležíme na něčím domě, nebo na tovární hale…“
„To ale muselo trvat celé roky…“
„Ne zdálo se mi to jako okamžik… ale vlastně to byly asi tři roky. Pouhé tři roky a po staré civilizaci nebylo ani památky.“
 
***
 
„Nech ji být!“ vzlyká drobný pihatý kluk.
„A co mi uděláš, když nenechám?“ odpoví mu na to jiný, jen o něco větší.
„Prosím, nic jsme ti neudělali.“
„Je to bestie. Zrůda, rozumíš?“
„Je to kamarádka…“ zašeptá ten menší zoufale.
Tři další kluci píchají klacky do obrovské svázané kočky. Do kočky se dvěma lvím ocasem. Kočka prská a snaží se osvobodit. Ale sama ví, že boj s provazy je předem prohraný. Upře obrovské jantarové oči na drobného chlapce.
Chlapec ty svoje zavře.
A provazy najednou zmizí. Jsou pryč a nezůstane po nich ani stopa.
Maguár vyskočí na nohy a kluci se rozprchnou.
„Promiň, ale máma mi to zakázala,“ dřepne si chlapec, aby si s šelmou hleděli přímo do očí.
„Já vím, Casiape,“ odpoví kočka rozvážným hlubokým hlasem.
„Ale měl jsem to udělat dřív,“ řekne zlostně a dodá: „Jsou to zrůdy, nenávidím je.“
„Neměl bys. Také jsou to lidé. Mají jenom strach.“
„Já mám taky strach a nikoho to nezajímá. A máma se tváří že je stejná jako oni. Nečaruje. Dokonce ani doma. A my na to nesmíme ani pomyslet. Ale oni to stejně vědí. Všichni vědí, že nejsme jako oni… Jenomže já pořád tak nějak nechápu, proč bych se měl stydět za to, co jsem,“ povzdechne si chlapec odevzdaně.
„Nikdy se, Casiape, nestyď za to kým jsi. Ta moc k tobě patří stejně jako tvoje ruce a nohy. Není to něco, čeho se můžeš zbavit nebo něco co můžeš zapřít,“ kočka přitiskne vlhký čumáček na chlapcovu tvář a pak ho ještě konejšivě olízne na nose.
 
***
 „Všechno je to tolik zvláštní…“
„A co?“
„Jeden den jsi tulák. Nájemný bojovník. A druhý den už celý vyděšený lezeš do díry, která tě zavede bůh ví kam. A když tě tam dovede. Všichni tě najednou nenávidí. Protože teď si cizinec. Jsi tu navíc a všichni chtějí, abys zase hezky rychle vypadnul…“
„Já nechci, abys odešel.“
„A co chceš?“
„Chci tu s tebou ležet napořád. Vdechovat tvoji vůni a předstírat, že okolo není nic jiného. Že nežijeme na planetě, která smrti unikla jsem o vlásek. Že nežijeme na planetě, jíž si její obyvatelé už zase neváží. Nelíbí se mi to. A nemůžu s tím vůbec nic dělat.“
„Děsí tě to?“
„Co, že Země zase jednou bude planeta posetá domy a lidmi? Jo děsí. Ale to nic nezmění.“

„Tvoje máma umřela ve válce?“
„Jo… přes naši vesnici se válka přehnala celkem třikrát. Naposledy, to už skřeti ustupovali, mi zabili mámu.“
„Promiň, to byla hloupá otázka…“
„Nebyla. Mámu sem měl rád. Ale kdybych o ni nepřišel, pracoval bych teď od rána do večera na poli. A nikdy bych tě nepotkal.“
 
***
 
<i>„Vzteklá chiméra ohrožuje předměstí Londýna“
„Grif napadl rodinu v Madridu“
„Skupina trpaslíků drží horníky jako rukojmí“
 
Zrzavá dívenka stojí u stánku novinami a slabikuje si pro sebe potichu novinové titulky.
„Maminko, co je to chiméra?“
„Asi nějaký to neřádstvo tam od nich.“
„Aha… A co je to neřádstvo?“
„Neptej se pořád tak hloupě a pojď už…“ postrčí holčičku před sebe.
 
***
„Chtěl bych si tě vzít. Myslím jednou…“
 „Nikdy nám to nedovolí… navíc kdo řekl, že já chci.“
„A chceš?“
„Myslím že ne. Nejsem zvyklá se o někoho starat.“
„Ale já bych se chtěl postarat o tebe.“
„Proč?“
„Protože mi to v tomhle podivném světě přijde jako jediná věc, co má nějakou cenu.“
„Hey. Tenhle podivnej svět je náhodou můj abys věděl! Je krutej a nesmyslnej, ale spousta věcí tu má smysl. Musíš se jenom pořádně dívat.“
„Tak mi to řekni…“
„Co ti mám řict?“
„Co tady má vlastně smysl.“
„Každý nový ráno, kdy se můžeš svobodně nadechnout, má smysl. Každá květina a každém strom který zatím můžou růst jak se jim zlíbí. Každý nový zrození. Všechny začátky tady mají smysl. Alespoň trochu. Protože pokud stále něco nového začíná, pořád je tu naděje, že se něco změní. Naděje, že příští generace lidí bude jiná. Že dokážou akceptovat odlišnosti. Že pochopí, že krása je v rozmanitosti. Že pochopí, že některý věci si musíme chránit, jinak nám tahle překrásná modrá planeta umře pod nohama…“
„Miluju to.“
„Co miluješ?“
„Ty tvoje nekonečný proslovy.“
„Víš co, trhni si.“
„A víš co ještě miluju?“
„Co?“
„Tebe…“
„Já tebe taky.“            ***
Dvě ruce s prsty tak nějak samozřejmě spletenými leží ve vysoké trávě. Jejich majitelé se dotýkají rameny. Nedívají se jeden na druhého. Pozorují hvězdy. Nemusejí se na sebe dívat. Pamatují si jeden druhého s neochvějnou jistotou. Nejdřív se jeden na druhého dívali snad tisíc roků a pak dvakrát tak dlouho prsty mapovali nejmenší detaily. Nakonec stejnou cestu opakovali svými rty.
Možná že jednou zapomenou. Že si jednou nedokážou vybavit vůni, která přináší pocit domova. Možná že si nevzpomenou ani na barvu, kterou oči toho druhého mají ve chvilkách touhy.
Možná jednou zapomenou na lásku. Možná jednou budou lhát.
Ale teď je to v pořádku. Láska bez nároků a bez výhrad. První a možná poslední správná věc.
Poprvé zažívají pocit, že možná dokážou něco změnit. Že dva lidé můžou pohnout světem. Jenom když budou chtít. Tady a teď bez předsudků a bez divných pohledů vlastního okolí. Tady stovky mil od civilizace. Teď uprostřed všeho času, který si jenom mohou přát.
Jeden tak nepodobný tomu druhému a přece stejní. Ona je jedna z tisíce identických pokladních v obchoďáku, který je v každém městě. Uniformovaná. Napasovaná do šablonky preciznosti a sterility. On je mladý a nerozvážný a impulzivní a… jak to jenom říct?... fantasy hrdina. Spí lehkým spánkem a neustále je ve střehu. A přesto teď dvě srdce tlučou ve stejném rytmu.

 

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit !


http://www.orberis.cz

Fantasy svět Orberis - fantasy obrázky - víly, elfové, draci, fantasy a Trailer The Witcher - Zaklínač, který je ke stažení (download) zdarma. Filmy jako Eragon, Harry Potter, Pán prstenů, Fontána, 300: Bitva u Thermopyl a jiné...Odkazy na stažení volných programů zdarma, obrázků fantasy a obrazových galerií, žijící družina dobrodruhů z Březnice