...ze hry Orberis
Sardok2
Temné noční nebe křižovaly blesky.
Po uzounké lesní pěšince vyšlapané zvěří utíkala mladá žena před zvuky dusotu koňských kopyt a řinčení oceli, které jí k uším se zlým výsměchem přinášel ledový vítr. Byla to léčitelka Elea. Na zádech nesla ve vaku z kozí kůže skříňku s bylinkami, bosýma nohama zakopávala o kameny a v rukou křečovitě svírala to, co jí bylo dražší než vlastní život-malé děťátko zabalené ve lněné přikrývce, tiše poslouchající vyděšený tlukot matčina srdce. „Utečeme jim a schováme se..“šeptala dcerce do oušek, za neustálého běhu černočernou tmou, pronásledována bandou vojáků. Vichřice kvílela v korunách stromů hustého lesa a ohýbal je až to praštělo. Najednou se zablesklo a světlo před Eleou osvítilo dutinu v obrovském dubu. „Děkuji Ti Bože!“povzdychla si a ještě zrychlila krok. Silný vítr přinesl první kapky deště právě, když se Elea zkroucená usadila v dutině.
Z přikrývek do tmy vykoukly očka malého děvčátka. „ Pšššt, maličká nebo nás ti zlí vojáci najdou… Nelíbí se jim naše bylinky, víš..“. Dítě velice moudrým a chápajícím výrazem sledovalo matčiny plačící oči a nevydalo ani hlásku. Elea si sundala z ramene starý vak a vytáhla z něj překrásně vyřezávanou skříňku plnou voňavého koření a hojivých mastí. Otevřela dvířka a bez jakéhokoliv zájmu o ostatní obsah vysunula úplně poslední šuplíček s vyřezanou slzou, z nějž vyndala cosi, zabalené v časem skoro rozpadlém kusu jemného plátýnka. „Máš přichystaný nelehký úkol, maličká, cítím to...Nevím jaký, ale také cítím, že ho zvládneš. I když máš nemocné nožičky, které bylinka nevyléčí …..“řekla tiše a políbila malé čelíčko. V tom venku udeřil blesk a jako jeho strašlivou ozvěnu uslyšela v rachotu hromu blížící se vojáky. Vodopád hořkých slz jí máčel promrzlé tváře. „Tento amulet se po staletí předává z generace na generaci a čeká na svůj osud…Na tvůj osud!... Zachrání tě, já to vím…“. Rychle rozbalila plátýnko, které odhalilo zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru slzy z překrásně opracovaného kamenem, podobného horskému křišťálu. Horský křišťál to však nebyl.
Ostré hlasy vojáků se neustále přibližovaly, podtrženy kvílením vichřice. „Miluji tě! Budu stále s tebou.“ špitla, zapnula dcerce řetízek kolem krku a položila ji do mechového polštáře na dně stromové dutiny Ve chvíli se měsíční kámen rozzářil a když světlo pohaslo, děvčátko tam nebylo. To už ale její matka neviděla. Oslepena pláčem a bičována ledovým deštěm utíkala co nejdál od jejich skrýše, sama vstříc osudu, který jí přichystají temní vojáci…
A měsíční kámen se rozzářil podruhé a jeho světlo přeneslo maličké děvčátko na podivné místo do ještě podivnějšího světa, kde se má naplnit její úděl. Ležela ve velikém hnízdě z větví, vystlaném hebkými bílými chloupky v jeskyňce pod skalním převisem vedle velikého, perleťově se lesknoucího vajíčka. Byla jí zima a začala rozhazovat ručičkami, které ještě odmítali plně poslouchat. Její nožičky se ale ani nehnuly.
V obou světech zuřila bouře naposledy propojující matku a dceru okamžikem vzplanuvší hranice a žalostným pláčem maličkého, zatím bezejmenného děvčátka s ochrnutými nožičkami, který však brzy stejně přehlušil další hrom……………………………………….
