Orberis fantasy svět - obrázková galerie

 

fantasy rádio Orberis - hudba (irish, celtic, fantsy, pohoda), reportáže z fantasy světa, host rádia, na přání...

Profil rádia - program





..:: Přátelé ::..


Galaxi 3 Battle space
PÁN PRSTENŮ NA FESTIVALU FANTAZIE
Keltský les!
Drakkaria - fantasy obchod
fantasy obchod se zbožím pro LARP
Fan neoficiální stránky v ČR o trilogii Odkaz Dračích jezdců, neboli o knížkách Eragon, Eldest a v budoucnosti Empire. Také o filmu Eragon. Dále velká Galerie a fórum. Vstupte do světa Alagaesie.
Erinel je smyšlený, prachobyčejný svět, nic víc, nic míň. Pravda, má bohatou historii, množství legend a příběhů, odvážné hrdiny, moudré draky a mnohé jiné fantastické tvory - to však nemění nic na tom, že to je jen svět.
Minas Tirith - web o Pánu Prstenů, Ardě a o všem, co souvisí s prof. Tolkienem
Fantasy obrázky s metelickým efektem
Od Ledových ostrovů před země zničené obrovskou válkou až po nekonečné pouště...
Figurky, Rytíři, Suvenýry, Dárky
On-line hra VOLNĚ inspirovaná povídkami A. Sapkowského
Online RPG Dračí jezdci

..:: Anketa ::..




..:: RSS.novinky ::..

...ze hry Orberis fantasy obrazek
Karthak



Povídky od Estel Erunámë - www.estelin.blog.cz

..:: VERZE PRO TISK ::..

Povídka o Snu


„Ach, když už konečně pochopí, že já jsem jiná! Nejsem jako jiné děti! Jsem jiná! Toho už si přece musel někdo všimnout!“, za větou následovalo malé vzdechnutí. „ Ale, co si to namlouvám. Nikdo si mě nevšimne. Koho by zajímalo, co si ta malá, ukňouraná holka myslí! Nezajímám je a oni nezajímají mě! Od teď už ne! Jednou zmizím a už mě nikdo nenajde a možná si toho ani nevšimnou! Vypařím se jako duch! A víš kam pujdu?“, dívka se zasněně podívala ven z okna a pokračovala v psaní. „ Pujdu do Své Elgolie! Dnes jsem dočetla jednu knihu! Elgolie je země, kde je jezero, ve kterém když se vykoupeš, omládneš. Je tam i hora a na ní strom a na ten strom když vylezeš a budeš si přát vidět svoje přátelé, uvidíš je, i kdyby byli stovky kilometrů vzdálení.“, po téhle větě si Dancy utřela slzy, které ji vytryskly a psala dál. „ Ale já bych nechtěla vidět svoje přátele, už i proto, že žádné nemám. A vůbec bych nechtěla, aby v Mé Elgolii bylo nějaké takové místo!  Chtěla bych ji najít! Svoji Elgolii, kde by byli dryády, elfové a všichni ti hrdinové knih, které den co den čtu! Tam bych chtěla jednou zemřít!

Ale nemůžu odejít! Alespoň ne teď! Nemůžu to mamince ani tatínkovi udělat! Mají mě rádi. Vím to. Nechápou mě stejně jako ostatní, ale udělali by pro mě cokoliv. Tohle bych jim nemohla udělat, i když si to ze srdce přeji! Rozum říká ne a srdce ano! Je zajímavé, jak se tyhle dvě věci bez sebe neobejdou! A když se rozum spojí se strachem, nikdy nemůžu poslechnout své srdce! Jednou se ale bát toho neznáma nebudu a vydám se na cestu ke Své drahé Elgolii! To slibuji!“

Dancy dopsala a usnula! Zdálo se jí o Její vysněné Elgolii, o faunech, dryádách, elfech a všech jejích hrdinů. (Dětství)

„Ach, už je to dávno, co jsem se ti svěřila se svým tajemstvím a touhou najít Elgolii. Asi chceš vědět, co se stalo? Ztratila jsem tě. A věčně si to budu vyčítat, protože nebýt jedné náhody, nikdy bych tě nenašla a zapomněla na své sny! Ano můj věrný příteli, ztratila jsem tě a ani nevím jak. Jen vím, že jsem zapomněla na svůj sen najít Elgolii! Jak už jsem řekla, věčně si to budu vyčítat! Ale ani tohle nechápu. Jak jsem mohla zapomenou na můj sen? Jak?“ zachvěla se. „ Ale už je to pryč. Teď začnu znova. Ach, jak se stydím. Tohle jsem přece nemohla udělat, nemohla jsem zapomenout!“, po dlouhé odmlce zase psala: „ Ale už dost vyčítání. Tohle nepomůže. Už jsem starší a silnější, než jsem bývala dřív. Teď je ta správná chvíle pro hledání mého ztraceného snu!“

Po měsíci

„Vzdávám to! Nenajdu ji! Elgolie je pro mě navždy ztracená! Přestala jsem v ni věřit! Jak se to mohla udělat!“, zamyslela se. „ Už to chápu! Máma mi říkala, když jsem byla malá, že dospívání je největší trápení! Měla snad pravdu? Opravdu dospívám a tím ztrácím všechny mé dětské sny? Proč? Proč tomu tak musí být?“, jen stěží zadržovala slzy. „ Můj sen je pro mě navždy ztracen! Nechci nikdy vyrůst! Závidím Petru Panovi a ztraceným klukům. Oni nikdy nevyrostou! Ano, taková by taky měla být Moje Elgolie. Měla by být Zemí, kde nikdo a nikdy nemůže vyrůst! Ale teď chápu, že to nikdy nebude! Jak ráda bych byla tím naivním dítětem, které si myslí, že něco takového jde! Moje země Fantazie musí být pustá! Když jsem byla malá, viděla jsem Nekonečný Příběh a od té doby si myslím, že čím víc sním, přeji si, fantazíruju a věřím v něco, co je nesplnitelné, tak Země Fantazie „vzkvétá“!! Možná je to pravda. Možná je teď Fantazie kvůli mně pustá!“ Nejraději bych nežila! Ale na to, abych si vzala život jsem moc zbabělá!“ Ale zabila jsem život mému snu!! A on se už nikdy nevrátí! (Puberta)

„Po kolikáté už jsem tě znovu našla? Po druhé? Zdá se mi, že toto je to správné číslo. Znovu jsem tě nalezla a s tebou i ztracený sen! Znovu jsem v něj začala věřit! Ach, jak jen popsat tu radost, která teď ve mně proudí! Znovu jsem se probudila, znovu začala žít! Ale to je teď! Co bylo předtím ještě nevíš! (Stáří)

Po posledním zápisu jsem tě znovu ztratila. No jo, jsem nepořádná a co? Vsadím se, že touhle úchylkou trpí snad všichni. Ten, kdo má vždycky všude čisto a pořádek musí být blázen.

Od té chvíle jsem začala žít nový život. Zamilovala jsem se a vdala. Můj muž byl hodný člověk. Rád četl, jako já. Tím mi byl mnohem bližší než mí rodiče. Byl to můj jediný přítel, jakého jsem kdy měla. Teď už nežije, ale přesto na něj myslím každý den a modlím se k Bohu, aby se měl dobře! On jediný mě na tomhle světě chápal. S ní jsem také měla a stále ještě mám svoje děti! Každý večer jsme jim vyprávěli pohádky, které jsem čítala jako malá a on jim vyprávěl své. Já jsem byla vždycky stejně nadšená jako děti, když měl zrovna ten večer vyprávět příběh on. Četl stejný žánr knih jaký já, ale nikdy nevyprávěl příběh, který jsem znala.“, Dancy si hluboce povzdechla a na chvíli se zasnila. „Myslím, že jsem se mým dětem snažila porozumět jak jen to šlo. Ukázala jsem jim cestu, kterou mají jít. Otevřela jsem jim svět fantazie a oni do něj vstoupili a byli vpuštěni dovnitř. Někomu se to třeba nepodaří. „Někdo si musí bránu otevřít i bez pomoci rodičů, tak jak jsem jim to dokázala já. Sama jsem ten svět objevila a svým úsilím jsem otevřela bránu. Mé děti ale rychle dospěli. Než jsem se nadála, byli pryč. Mám čtyři děti. Dva kluky a dvě holky. Někdy mi ty jejich rvačky lezli na nervy, ale teď mi chybí. Potřebovala bych je tady. Už jsem stará a potřebuji pomoct. Kdyby tu byl můj manžel, možná bych jejich pomoc ani nepotřebovala. Ale on tu už není a o mě se nemá kdo postarat. Tolik bych je chtěla naposledy vidět! Říct jim jak je miluji. Můžu jen prosit Boha, aby mi tenhle můj malý sen uskutečnil.

Ten můj velký sen se do teď zdál ztracený. Když jsem byla malá, věřila jsem v něj. V pubertě jsem byla přesvědčena, že je ten sen ztracený a zapomínala. Sice ne tak rychle jako tenkrát, ale pozvolna jsem zapomínala. Mé děti a příběhy mého manžela mi jen nepatrně pootevřely dveře do mých snů, aby v nich později našla i ten o Elgolii. V dospělosti ale neznáte nic než jen povinnost a strach. Povinnost, postarat se o děti, povinnost pracovat, abych uživila rodinu, strach o svou rodinu. To všechno mě nutilo ty dveře zase zavírat.

Teď jako důchodkyně mám zase čas věnovat se tomu, čemu jsem se věnovala když jsem byla malé dítě. Znovu jsem začala číst a dveře se pootevřely natolik, abych jimi mohla projít. Znovu jsem našla Můj Sen. A taky to, jak se k mému snu dostat.

Někdy ti ten způsob jak se k němu dostat povím, ale teď je na to ještě brzy.“ Ukončila psaní a potřepala rukou. Dancyina ruka už nabyla hladká, tak jako bývala. Měla ji teď vrásčitou a slabou. „Už jsem vážně stará“, pomyslela si a šla si lehnou. Po tom psaní byla velice unavená.

„Už cítím, jak to začíná. Musím… musím ti rychle povědět jaký je to ten způsob, jak se dostat ke svému celoživotnímu snu. Jediná možnost, setkat se se svými drahými ve vysněné zemi je zemřít. Ano. Divíš se? Jedině smrt tě osvobodí od toho utrpení. Já už konečně můžu zemřít. Dnes mě navštívili mé děti. Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně ze mě spadlo těžké břímě a mohla jsem lehce odejít na onen svět. Začínám ji pomali vidět. Jak se ke mně blíží s ostrou kosou a nijakým výrazem ve tváři zahalenou černou kápí. Takhle si představuji smrt. Jediným mávnutím má duše opustí tělo a konečně navštíví tu zemi pro mě zvanou Elgolii.“, Dancy se třepala ruka a některá slova byla sotva čitelná. „ Už musím přestat psát a připravit se, až si pro mě přijde. Bylo by nezdvořilé přivítat tak váženého hosta tím, že si budu psát deník a tvářit se jako by tu ani nebyla. Ne! Ať už si pro mě přijde jakkoliv a kdekoliv, budu ji vyčkávat.“

A smrt opravdu pro Dancy za pár hodin přišla. V černém hábitu si jí museli všichni vážit. Vypadla tak vážně, že z ní šel strach. I Dancy se jí bálá, ale zárověň ji už trpělivě vyčkávala. Smrtka ji odvedla z domu a pak zamířila na zahradu. Pak pokynula rukou a naznačila Dancy, aby vstoupila do pruhu světla, který se zatím nějak vytvořil. Dancy do něj radostně vstoupila a pak se ocitla před Zlatou Bránou. U ní stál Svatý Petr v modré kápi v odstínu oblohy. Působil tak čistě a neposkvrněně. Pustil Dancy do ráje. Pro každého byl ten ráj jiný. Pro Dancy to byla její vysněná Elgolie a jakmile do ní vstupila, omládla a stala se zase dítětem. Pro jiného byl ráj jen místem, kde má od všeho klid a nemusí si s ničím dělat hlavu.

Dancy se splnil celoživotní sen. A ona teď se svým manželem tančila s dryádami a fauny pod měsíčním světlem a „žila“ plným douškem. Teď ji tu chyběli jen její děti. Pokud svoji bránu dočista nezavřou, přijdou za nimi a Dancy v to doufala a věřila. Tak pro ni její ubohý život skončil znovuzrozením!! Konečně začala žít!


ALLCAROHTAR



Za jedné temné noci se narodil králi * syn, Alcarohtar Faile. Měl nádherné, smaragdově zelené oči a už jako miminko působil silně a chrabře, jako jeho otec. „Z tebe jednou bude spravedlivý vládce. A jak se tak dívám na ty tvoje kukadla, řekl bych, že z tebe možná bude jednou i mocný čaroděj.“, poznamenal se smíchem. „Ale teď tě zaneseme k chůvě, aby ses připravil na naši dlouhou, třídenní cestu.“, informoval ho, i když pochyboval, že ho All vůbec poslouchá.

Zanedlouho se * vyřítil z hradu na svém koni a Alla držel pevně v náručí. Sem tam začal All brečet, když kůň zrovna přeskočil nějakou spadlou větev a nebo se mu špatně leželo. Pravda, cestovat takhle s dítětem není zrovna nejpříjemnější, ale All se musí dostat, přesně za úplňku k vědmě.

Už se začalo stmívat a All už nejméně půl hodiny brečel. Tak nezbylo * nic jiného než zastavit, nakrmit Alla a odpočinout si. * našel místo mezi třemi silnými stromy, kde na ně nebude foukat studený vítr a ulehli ke spánku.

All zanedlouho usnul a jeho otec sním. Jenže nevěděly, že jeden z těch stromů je útočištěm ducha lesa.

* se zdál sen. Z jednoho ze stromů, vystoupila krásná žena a brala Alla do náručí. Políbila ho na čelo a nesla ho pryč. * šel tiše za ní. Po chvíli se zeptal: „Kdo jsi?“ „Já jsem duch lesa a neboj se, tvému synu se nic zlého nestane!“, pronesla sladkým hlasem. Přišli na rozlehlý palouk, kde spolu tančili dryády, víly a fauni. Byl to nádherný pohled. Najednou odkudsi přiletěl malinký ptáček a začal tak líbezně zpívat, že dryády a víly začaly tančit ještě nádherněji než před tím. Fauni do toho začali hrát na své píšťaly, kterými lákali všechny, aby se s nimi pustili do tance.

Když uviděli ducha lesa, ustoupili a přestali hrát i tancovat. Duch lesa k nim začal promlouvat: „ Dnes je významný den moji milý přátelé. Navštívil nás sám veliký Allcarohtar, potomek *. Nyní připravte vše, co je potřeba. A pospěšte si, nemáme mnoho času. „Co s ním chcete udělat?“, vyjel na lesního ducha *. „Neboj se!“. Odvětil duch se smíchem. „Tvůj syn se musí naučit čarodějnictví a já mu teď předám část své moci. Zanedlouho ji bude potřebovat. Ale nestačí jen to, co mu předám. Musí své schopnosti stále rozvíjet, jinak zapomene a bude vše ztraceno. Zatím nebude těmi schopnostmi nijak zatěžován. Magické schopnosti si sami vybírají, kdy se chtějí začít rozvíjet a poznají, kdy je na to člověk připraven. Patří k tomu ještě něco. Zůstane mu na paži elfský znak, protože elfové vládnou přírodní magií, rozumí přírodě a dokáží se v ní lehce orientovat. Přiznám se, že i já jsem elf. Jednou mu ten znak přinese štěstí, ale i velké trápení. Ale zbytek ti musí dopovědět vědma. „Dobrá, věřím vám!“

To už dryády a víly přinesly vše potřebné a duch lesa mohl začít s obřadem.


Jdu úzkou cestičkou

Jdu uzoučkou cestičkou, neznámo kam. Vede mě světlo, které jsem v dáli zahlédl, vzpomínám na domov. Teď na cestě si uvědomuji co jsem měl a již nemám. Vzpomínám na chvíle strávené s rodinou, narozeniny svých sester a bratrů, které již nikdy nezažiji, Vánoce a spoustu dalších příjemných chvil. Ach ano! Jedině když domov nemáš, nebo ho opustíš, zjistíš jakou má cenu. Já jsem z domu odešel. Odešel jsem proto, že k mé rodině nepatřím. Po sedmnácti letech mi rodiče řekli, že nejsem jejich syn. Našli mě v lese, zabaleného do plenek a jediné, co jsem s sebou měl byl Ametyst, kámen, který podle čarodějů má pomáhat od trápení s láskou. Třeba se mi bude někdy hodit. Jen nechápu, proč mi to rodiče řekli až teď. Byli vystrašení, když mi to říkali, ale nedali na sobě nic znát. Poznal jsem to z jejich očí. Byli smutné, ale zároveň se báli. Řekli mi, že musím odejít a najít svou pravou rodinu a že se o mě již nedokážou postarat, ale já jim to nevěřím. Něco je vyděsilo, že je to dohnalo, aby takhle jednaly. Znám je za těch sedmnáct let jako svoje boty. Myslím, že všechno tohle nějak souvisí se symbolem, který mám vypálený na paži. Když jsem byl malý, nechtěl mi nikdo říct, co to znamená. Vždy, když jsem se na to zeptal, se všichni tvářili, že o ničem nevědí, ale já vím, že moc dobře věděli co to je, jen mi to nikdo nechtěl říct. "Proč?", zeptal jsem se sám sebe. "Proč se tohle stalo zrovna mě?"

Sníh pod mýma nohama tichounce křupe. Blížím se k onomu světlu, a až teď poznávám, že to byl jen odraz měsíčního světla od kovových říms. Z obrysů poznávám, že je to malý zchátralý dům skoro na rozpadnutí. Dřevěné okenice jsou skrz na skrz prožrané termity a sklo v některých oknech dočista chybí. Komín tahle barabizna ani nemá, uvnitř musí být příšerná zima. Přišel jsem blíž, a opatrně jsem vešel dovnitř. Nikdo v něm nežije, takže se mi bodne jako další místo, kde přespím než zase vyrazím hledat svou skutečnou rodinu.

Zapálil jsem svíčku a porozhlédl se po místnosti. Hrůzou mě zamrazilo. Po podlaze bylo rozházeno spoustu hraček, některé úplně rozšlapané, pár přikrývek, které nejspíš sloužili jako podestýlka byly roztrhané a některé dokonce od krve. Kdo ví, co tyhle věci viděli. Škoda, že mi to nemůžou povědět. Hrozně by mě zajímalo, co se tu stalo. Uprostřed místnosti ležel stříbrný meč, taky od krve. Takový meč jsem v životě neviděl. Rozhodl jsem se, že si jej nechám, i když nemám zbraně zrovna nejraději. Ale když bloudím sám po lesích, ve kterých žijí různé nestvůry, přijde mi vhod. Jen mě zajímá, kam se podělo tělo. Je tu spousta krve, ale tělo nikde. Kdyby se odplazil ven, byli by tu stopy krve, jak se táhne ke dveřím, ale nic takového tu není.

"V tom domě spát nebudu, když si vzpomenu, co se tam stalo.", řekl jsem si v duchu. Našel jsem za domem malou stříšku, pod kterou majitelé domu nejspíš schovávaly dřevo, které by se mi teď docela hodilo.Zašel jsem si do domu pro svíčku s úmyslem poohlédnout se po nějakém dřevě, abych si mohl udělat menší ohýnek pro zahřátí.. Nic jsem si ale nesliboval. Je těžké najít v zimě suchou haluz, to je jako hledat jehlu v kupce sena.

Hned za domem je les. Vzal jsem tedy svíčku a meč a pomalu jsem se brodil lesem doprovázen slabým plamínkem svíčky. Užíval jsem si každičký nový nádech svěžího vzduchu. Za malinkou chvíli začalo drobounce sněžit a já jsem se snažil chytit vločky sněhu do úst, jako malé dítě. O dřevě jsem si teď mohl dát jedině zdát. Ale přesto jsem se snažil zahlédnout na zemi i na stromech suché větvičky. Šel jsem stále hlouběji a hlouběji, když začalo doslova příšerně chumelit. Plamínek svíčky pod stoupajícím větrem zhasnul. Já už celý promrzlý jsem se tedy otočil a šel zpátky. Ušel jsem několik metrů a musel se zastavit, jelikož jsem ztratil svou stopu. Cestu zpátky k domu bych stejně nenašel a ani jsem netoužil se tam vrátit. Chtě nechtě jsem se přímo plazil narůstajícími závějemi sněhu, na které jsem vynaložil nejvíce energie a sem tam jsem se zastavil a opřel se o nějaký kmen, abych si trochu odpočinul. Sníh mi nalétával do oči a jen stěží jsem v černé tmě něco uviděl. Už jsem si myslel, že tady, opřený o kmen starého stromu vypustím duši, jak jsem byl utrmácen tím nekonečným plahočením. Sebral jsem poslední síly a vydal se ještě kousek cesty. Najednou se mi zatmělo před očima a bezvládně jsem sebou praštil do sněhu.

Probudil jsem se a pokoušel jsem se vzpomenou co se stalo. Poslední, co si pamatuji je, jak jsem šel vyčerpaný lesem a pak najednou ležím tady. Pomalu jsem se posadil a prohlížel si místnost, kde jsem se probudil. Nevěděl jsem, kde to přesně jsem, ale řekl bych, že jsem se právě ocitl v jeskyni. Ale rád bych věděl čí? Nevím, kdo se v ní může skrývat. Jaké však bylo moje udivení, když k ohni, který osvětloval jeskyni, usedla dívka. Když jsem spatřil její brčálově zelené oči, málem jsem upadl, jak se mi zatočila hlava. A její černé kudrnaté vlasy se leskly od plamenů ohně jako eben. Byl jsem tak zasněný, že jsem netušil, kde jsem(i když, to jsem ani tak nevěděl) a svět se semnou zatočil. Probudil mě skřehotavý hlas druhé ženy, která též po dívce usedla k ohni a něco pečlivě vařila v kotli nad plameny ohně.

"Jen se nestyď a přisedni si k nám, jestli už si myslíš, že si na to dost silný! Hochu tys mě vyděsil, když jsem o tebe v lese zakopla. Musíš mi poděkovat, protože beze mne bys ještě ležel někde v lese a živá duše by o tobě nevěděla." Vychrlila ze sebe ta babina. Nevěděl jsem, co mám dělat, takže jsem jenom těžce vyslovil: "Děkuji !" "Áále, nemáš za co. Zachraňovat je má práce. Vlastně bys měl spíš poděkovat mým nadlidským silám, protože bez nich bych se nikdy nerozhodla jít zrovna tou cestou, na které jsem tě našla." "Dobrá, tedy děkuji vaším nadlidským silám, že se o mě tak šlechetně staraly." "Ho, ho, tak počkat mladíku. Mé nadlidské schopnosti mě pouze donutily jít jinou cestou, než obvykle chodívám. Ale jinak jsem se o tebe starala já. A nesmím zapomenout taky na Estel. Ta se o tebe starala nejlépe, jak dovedla." Když jsem na pohlédl, shledaly se naše pohledy a já si přál, abychom se takhle na sebe mohly dívat na věky. "Nepřeháněj Almo. Víš dobře, že je to z části, taky moje práce a mým úkolem je starat se o nemocné a zraněné, jak nejlépe dovedu." Když Estel promluvila, měl jsem pocit, jako by zazpívalo tisíce slavíků a musel jsem jí připadat jako hlupák, protože jsem se na ni upřeně díval. Odvrátil jsem svůj pohled, až jsem zjistil, že ji uvádím do rozpaků. I já se začal červenat. Naštěstí to Alma zpozorovala a zavedla řeč jinam."Jak se jmenuješ hochu?" zeptala se Alma "Hmm, Alcarohtar Faile." Odpověděl jsem. "tak tedy Alle. Nejspíš tě trápí spousta otázek. Jsem vědma, čarodějnice, porodní bába, říkej mi jak chceš, ale nejvíce by mě potěšilo, kdybys mi říkal jednoduše Almo." "Ach, tahle ženská je tak ukecaná," pomyslel jsem si v duchu. "Fajn, budu ti říkat Almo." "Tak se mi líbíš hochu. Jen jsem ti chtěla říct, že se mě můžeš zeptat na cokoliv,…… jen, co se uzdravíš", řekla to tak tajemně, že jsem měl sto chutí vzít nohy na ramena. Ale to jsem nemohl. Najednou něco nalévala s kotle do skleničky a podávala mi to. "Jen to vypij. Po tomhle budeš zdravý jako rybka." Promiňte, ale co jste…" "Řekla jsem ti, že budu moc ráda, že mi budeš říkat Almo!!" "Ano, Almo, pro příště už si to zapamatuji. Jen jsem chtěl, říkala jsi, že po tomhle budu zdravý, jako rybka, nebo leklý, jako rybka??" Tohle jsem, asi neměl říkat. "Dobrá, takže ty nám nevěříš. Myslíš si snad, že tě chceme zabít? Nebo tě snad obětovat pro nějaký starodávný obřad? Nevím, možná, že si tě s Estel upečeme na večeři co říkáš Estel?" "Cha, cha, cha, cha, cha. Fajn, hlasuji pro tu večeři. Mám už pořádný hlad! Jenže nevím jestli by mi chutnal. Podívej na něj, je jak vyžle, hubený a slabý",řekla pohrdavě a já pln zlosti, že si o mně tohle vůbec může myslet vypil tu skleničku až do dna. Opravdu jsem cítil jak mi nová energie proudí do každého koutku těla.

"Tak co? Rozežírá ti to snad vnitřnosti? Nebo se snad cítíš jako otrávený?", poznamenala se smíchem Estel. Já zrudl a upřeně hleděl do země. Jak jsem jim mohl nedůvěřovat. Jo a nejseš zas tak hubený, jen jsem si z tebe utahovala. Teď jsem byl vážně neštvaný. "Jsem slaboch!", pomyslel jsem si. "nechám se napálit ženskou!"

"Ale teď už mám vážně hrozný hlad.", řekla Estel. Alma se ke mně obrátila a zeptala se: "Dal by sis pečeného králíka, nebo houbovou polévku?" "Já nevím, pokud mi odpřísáhneš, že v té polévce nejsou žádné jedovaté houby, tak si dám klidně obojí.", řekl jsem s úsměvem. Alma se také usmála a přinesla mi plný talíř houbové polévky a pak celého pečeného králíka.

Když jsem se dostatečně necpal, mohl jsem se postavit a projít se po místnosti. Za chvíli se mi začala točit hlava, tak jsem si raději zase lehnul. Alma mi přišla promluvit do duše: "Já, přišla jsem ti říct, abys šetřil síly. Budeš je potřebovat." , řekla to tak rázně, že jsem se jí na malou chvíli bál. Co tím myslela, že budu potřebovat sílu? Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem usnul a zdálo se mi o Estel.

Druhý den jsem se vzbudil velmi pozdě. Estel ani Alma v jeskyni nebyly. Pomalu jsem vstal a šel se po nich podívat. Měl jsem tolik síly, že bych unesl slona. Venku se začínalo pomaloučku oteplovat. Byl konec zimy a začátek jara. Sníh mi roztával pod nohama, takže šance, že bych Estel a Almu našel podle stop je mizivá. Podíval jsem se po okolí kolem jeskyně, ale ani jednu jsem nenašel. Dostal jsem hlad, tak jsem se vrátil do jeskyně. po tom trmácení jsem byl dost unavený, takže jsem lehl a spal.

Doufal jsem, že na druhý den už se vrátí. Když jsem se probudil, našel jsem vedle sebe snídani, ale nikoho, kdo by mi ji připravil. Nasnídal jsem se tedy a znovu se šel podívat najdu-li alespoň Estel. Ani tentokrát jsem neměl štěstí. Začínalo mě znepokojovat, že jsou tak dlouho pryč. Dokonce jsem začal věřit tomu, že mě tady nechaly a odešly někam daleko a nehodlají se vrátit. Znovu celý utrmácený jsem se vrátil do jeskyně.

Dva dna uplynuly od doby, kdy Estel s Almou odešly. Rozhodl jsem se, že dnes se ještě pokusím je najít, ale zítra za úsvitu opustím jeskyni a vydám se na další cestu.

Večer, když jsem se uložil ke spánku, jsem z venku zaslechl funění. Popadl jsem meč a schoval se za jakési dvířka. Slyšel jsem, jak se ten, kdo tak funěl usadil u ohně. Seděl zády ke mně, ale přesto jsem strachem ani nedýchal. Pomaloučku jsem se vysoukal z úkrytu a tak, aby mě ten tvor neslyšel se přibližoval stále blíž k němu. Když jsem byl na krok od něho, přiložil jsem mu meč k zádům a snažil jsem se ho klidným hlasem zeptat: "Kdo jsi?" "Ááá, ty musíš být Alcarohtar. Nejspíš jsem tě musel vyděsit, ale nemusíš se mě bát. Estel mě poprosila, jestli bych na tebe nedal pozor." "Proč si myslí, že se o sebe nedokážu postarat sám?",řekl jsem naštvaně. "No nejspíš proto, že má o tebe strach. Řekla mi, že tě Alma našla v lese skoro umrzlého. Život ti visel na vlásku. Na to, že to bylo před šesti dny se musíš cítit zdravě, že si troufáš vylézt z postele." Jak může vědět, že se to stalo před šesti dny? "Cos udělal Estel a Almě!! A nelži. "Já nic, to někdo jiný.",řekl smutně. "Co, co se jim stalo, kdo jim co provedl?" vykoktal jsem ze sebe. "Ach!", povzdechl si ten chlápek a začal vyprávět.

"Před třemi dny, pozdě večer, napadli naši zemi Eliafovi stoupenci. Král rozeslal do všech koutů naší země posli (bílé mluvící havrany), aby přivedli nejzdatnější bojovníky a čaroděje. Mezi nimi byla samozřejmě i Alma. Jak nejrychleji se přichystaly na dlouhou cestu a v tom spěchu na tebe zapomněly. Když šly půl dne, vzpomněla si Estel, že nevíš kam šli a nejspíš je budeš hledat. Vrátila se …" "Ale ona tady nebyla!", skočil jsem mu do řeči. "Ale ano, byla. Přichystala ti přece snídani. Chtěla ti napsat dopis, al…." "Žádný dopis mi nenapsala." "Vždyť říkám, že chtěla." "Tak proč mi ho nenapsala?",vychrlil jsem ze sebe naštvaně. "víš hochu, Estel také nikdy nepoznala své pravé rodiče." "Co jste myslel tím také!", zeptal jsem se. "Tys je přec taky nikdy nepoznal, nebo snad ano?" "Ne!", povzdechl jsem si. "Ale co to má společného s Estel!" "Právě, že víc než si myslíš. A říkej mi Almacollo prosím.", povzdechl si a začal vyprávět.

"Když se Estel narodila, zemřela jí matka. Žila s otcem a byli hrozně chudí. Estelin otec ji nemohl uživit. Odtrhoval si od úst jediné jídlo, které měly a dával je Estel. Brzy zemřel hlady. Estel se ujaly jejich sousedé. Vychovávali ji jako vlastní dceru. V šestnácti zjistila, že ti, kdo ji vychovávali a živili, nejsou její rodiče. Jednou v noci jim napsala dopis a utekla. Bloudila krajem a pomalu jí docházelo jídlo. Zvěř ulovit nemohla, jelikož už byla zima a téměř všechna zvířata byla zalezlá ve svých pelíšcích. Nakonec ji našla Alma, zasypanou pod sněhem a polomrtvou. Ovšem s jejím pečovatelským duchem a vytrvalostí byla Estel za pár dní jako rybička." Co to mají všichni s těmi rybami? "Začala Almě pomáhat a po nocích, když to Alma neviděla studovala její knihy a den ode dne byla mocnější. Když něco nepochopila, nevěděla, přicházela s tím za mnou." "Za vámi?",zeptal jsem. "Jsem Almin bratr a taky…", nedopověděl a vytrhl mi meč z ruky nějakým kouzlem. Na chvíli zavládlo hrobové ticho. "A ty, jím můžeš být také." "Čím?",zeptal jsem se. "Jejím bratrem?", Almacollo se zamračil a odvětil: "Toho hlupáka ze sebe jen děláš nebo si vážně tak blbej. Nemyslel jsem být jejím bratrem, ale čarodějem, mágem, kouzelníkem. Ty na to máš. Cítím jak z tebe čiří ta moc, kterou v sobě tak dusíš. Mohl bys bát stejně mocný, možná i mocnější než Estel.", řekl to tak tajuplně, až mi běhal mráz po zádech. "Možná se budeš divit, ale Estel je teď nejmocnější čarodějnicí v naší zemi. Proto odešla aniž by ti ten dopis napsala. Věděla co se stalo Almě a tak za ní běžela. Ale bylo už pozdě.




Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit


http://www.orberis.cz

Fantasy svět Orberis - fantasy obrázky - víly, elfové, draci, fantasy a Trailer The Witcher - Zaklínač, který je ke stažení (download) zdarma. Filmy jako Eragon, Harry Potter, Pán prstenů, Fontána, 300: Bitva u Thermopyl a jiné...Odkazy na stažení volných programů zdarma, obrázků fantasy a obrazových galerií, žijící družina dobrodruhů z Březnice